Oberon

Oberon si užívá roleplay. Díky tomu se často dostává do vedení našich dobrodruhů.

- Prostě mu furt jede huba -

Od Kobylky ke kremaci: Vzestup (a pád) jednoho mága.

Každý mág někde začíná. Já začal v krčmě „U Chromé Kobyly“ ve vesnici jménem Temnobor – místě, kde by si i černá magie dvakrát rozmyslela, jestli tam chce zůstat přes noc. Místní měli problém s nemrtvými a já, čerstvě nastrojený absolvent magie, jsem byl najat, abych to vyřešil. Protože jasně, co může jít špatně, když pošleš do boje někoho, kdo si ještě plete kouzlo světla s magickou explozí?

Brzy jsem se spojil s partou podivínů. Jeden z nich řešil konflikty metodou „chytni hostinskýho pod krkem, sundej mu ženu a běž“, což kupodivu nevedlo ke zklidnění situace. Během pár minut nás pronásledovala celá vesnice se sudy a vidlemi.

A tady přichází moje první velká chyba. V zoufalé snaze zpomalit rozzuřený dav jsem použil základní ohnivé kouzlo... na hostinského. Chtěl jsem ho jen trochu zbrzdit. Bohužel, kombinace nízké úrovně a přemíry adrenalinu z toho udělala spíš "grilovaného hospodského na způsob Temnobor".

Ale život jde dál. Tuhle veselou partičku jsem neopustil – naopak. Putovali jsme po světě, brázdili moře a jednoho dne jsme se probudili jako hrdí majitelé plovoucího vykřičeného domu. Neptun sám nad námi obracel oči v sloup.

Z malé zakázky v Temnoboru se tak stala magická jízda plná zlomených morálních kompasů, kouzel, a špatných rozhodnutí.

Ale nelituju. Když se podívám zpět, říkám si jen jedno: „U Merlinova vousu, to byla jízda.“

Nefti Mekatorqueva

Hrůzov: Zuby, démoni a jeden velmi nešťastný opat

Naše gnómská zlodějka sice nepatří mezi krasavice, ale její šikovné prstíky už nám nejednou zachránily zadky. Tentokrát jsme se ocitli ve sněhem zaváté vesnici zvané Hrůzov, kde obyvatelé vypadali… řekněme poněkud víc „neživotně“, než by bylo normální. Náš úkol byl jasný: zjistit, co se děje, a proč se v okolí potulují zombíci s pohledem, jako by právě zjistili, že Netflix zrušil jejich oblíbený seriál.

Stopy vedly do horského kláštera – něco jako Vysoký Hrothgar, ale s více sněhem a schody, které si vysloveně říkaly o zlomený vaz. Cesta vzhůru byla dlouhá a nudná, takže náš válečník vymyslel novou formu zábavy: gnómský frisbee. Po několika „hodech“ přišel jeden kritický fail, a já skončila se zlámaným ramenem, vyraženými zuby a egem na nule.

Zraněná, ale odhodlaná, jsem se se zbytkem družiny dostala až na vrchol, kde jsme s jistou dávkou kreativního pragmatismu přeměnili místního opata na improvizované sáňky a sjeli zpět dolů. Po dramatickém zavření portálu (a asi dvaceti kostkách na přežití) jsme s mírným zpožděním zjistili, že vesnice mezitím padla za oběť démonovi.

Nikdo z nás to neplánoval. Ale víš jak... někdy prostě přijde pondělí.

Kundradin

Trpasličí válečník. Mladší z dvojčat. Kulový si z toho sezení pamatuju.

Občas jsou emoce ze sezení tak silné, že se zapomene jejich náplň... a nebo za to může elixír zapomnění.

Elarwen

Koza, pivo a Godzillka: Dobrodružství z Dokeského rybníka

Všechno to začalo jako poklidná plavba přes Dokeský rybník. Slunce svítilo, vítr vál a nikdo nečekal, že skončíme ve vesnici Kozlov, kde pivo chutná jako vývar z ponožek po pochodu. Hostinský nás obratem požádal, ať vyřešíme záhadu zmizelé kouzelné kozenky, která prý dělala pivo pitelným. Našli jsme ji — živou, mečící, ale pivní zázrak se nekonal.

Pátrání nás zavedlo do hor a následně do jeskyně s impozantní zlatou sochou kozla. Naše kolektivní detektivní instinkty vyhodnotily situaci jasně: „To s pivem určitě nesouvisí.“ Chopili jsme se tedy pilky, protože přetavení a uložení do banky znělo jako rozumný plán.

Plán ale přerušilo „kozí“ monstrum – hlídač pokladu, kterého doprovázely zlovolné kozenky. Po dramatickém boji PJ suše poznamenal: „Vlk se nažral a žádná koza nezůstala celá.“

Se zlatem v batohu jsme se raději rychle odporoučeli do další vesnice. Tam jsem si, zcela náhodou a rozhodně nevinou náhodou, pořídil dráčka. Jmenuje se Godzillka – malý, roztomilý a občas spálí stodolu. Geny nezapře.